V noci ze čtvrtého na pátý den nám orkové doslova vydrancovali na‘e zbrojírny. Humáni byli zdě‘eni, jelikož v noci nebylo nic slechu, nic vidu. Po zbraních ani památky. Na žádost o zapůjčení zbraní jsme tvrdě narazili. Nikdo nám je nechtěl zapůjčit, o výrobě zbraní nemohla být ani řeč. Zabralo by to spoustu času. ,,Co teď?“ říkali si humáni, stojící tváří v tvář svému králi s prázdnýma rukama a ne‘ťastně koukající jeden na druhého. Guildánka Loriniel dostala nápad. Nebyla o něm sice moc přesvědčena, ale byla to v podstatě jediná možnost. ,,Požádáme skřety o pomoc,“ řekla. Humáni nadále stáli, přemý‘leli, nakonec začali přikyvovat hlavou, až nakonec dali Loriniel zapravdu. Poslali jsme jim tajnou zprávu, kterou humáni byli schopni doručit bleskurychle a téměř bez chyb. Byli jsme zachráněni. Skřeti nám vy‘li vstříc, ale to by nebyla jejich ‘kodolibá povaha, aby něco nechtěli. Boj mezi guildami. Taková podpásovka! Ale co se dalo dělat... Nastal boj. Boj tvrdý, rychlý, pro některé z humánů i bolestivý. Tekla krev… Byl to boj litý, ale po návratu na základnu jsme byli zase jako jedna velká rodina. Ov‘em ná‘ klid na základně netrval moc dlouho. Snad po hodině a půl jsme se vydali dobrovolně na pomoc na‘im sousedům. Orkové jim vypálili město. Obnova probíhala co nejrychleji a za nasazení v‘ech na‘ich sil. Poté jsme zabezpečili jídlo, které jsme nalovili vlastníma rukama v lese, odebrali se zpět do tábora a doslova vyjedli vývařovnu U Dvou kopřiv. Jsme zvědavi, zda bude co k snědku na snídani. V‘ichni humáni se shodli na tom, že to byl opravdu krásný den. (Loriniel)